Prívalová vlna & Exxppnnss ensemble live

Veronika Přikrylová (1990) a její práce, která zpočátku více oscilovala s pojmem nefigurativního sochařství, se čím dál tím víc prosazuje za pomocí tradičního figurálního sochařství. Její gesto je však pořád velmi minimalistické a ctižádostivé v uchopení humoru a určité nadsázky. Odlehčuje tak proces vnímání uměleckého díla, který by se mohl zdát apriori k divákovi chladný a odtažitý skrze své jednoduché a formální gesto. S čím autorka však explicitně pracuje, je prostor galerií, který se proměňuje ve svůj potenciální tvůrčí akt a to i díky tomu, že se mimoděk zabývá i architekturou výstav.

Lucie Mičíková (1986) a její práci pozoruji již dlouhodobě. Její fascinace koláží, hrou papíru, instalace, které vycházejí přímočaře z formy, ale jsou podmíněny poetikou a duši autorky. Autorka v současné době zpracovává nejčastěji rozměrné papírové objekty, koláže propojené kresbou, hlínou či instalací daného papíru samotně.

Martin Zvěřina (1989) je nejen znám svými postinternetovými videi, ale také k přístupu malby a fotografie, kterou posouvá mimo dané jmenované médium. Práce reflektují sám život v umění, ale také jsou výrazné přes svůj zvukový přednes. Autorské zpracování zvuku, které je typické skrze zájem autora o hudbu i v běžném životě (autor má vlastní hudební projekty). Zároveň bych Martinovi chtěla dát prostor také k samotné instalaci, kdy častým projevem je až laboratorní a studiov& aacute; instalace, která se proměňuje v čase výstavy a jeho hlavním vyjádřením je přesah média malby a fotografie.